Tradiční pohled na vztah projevů mluvených a projevů psaných se v období rozmachu elektronické komunikace zásadně proměňuje; proto i dvojice pojmů mluvenost (m.) a psanost (p.) bývá v pracích z různých oborů interpretována různě a nahlížena z rozličných úhlů.

Širší chápání obou pojmů přinášejí studie z oblasti sémiotiky kultury, které považují m. a p. za dvě rozdílné kulturní techniky a sociální aktivity; ale i lingvistka ✍Lakoff(ová) (1982) je vykládá jako sociální produkty, kulturně-sociální technologie. V angl. pro toto širší pojetí vyhovuje spíše dvojice orality – literacy (srov. ✍Ong, 1983) než dvojice speaking – writing; srov. i německý termín Skripturalität, prozrazující návaznost na J. Derridu. Do výkladu této distinkce zasahuje reflexe historického vývoje od předpísemné fáze orální kultury přes vynález písma a rozvoj gramotnosti, přes vynález tisku až k dnešním moderním technologiím, které zmnohonásobily lidské komunikační možnosti.

Užší pojetí lingvistické prezentuje m. a p. někdy jako dva autonomní jazyky, častěji jako dvě různé existenční formy, „mody“ jednoho jazyka, tj. např. č. existuje v podobě mluvené a psané, verbální projevy vytváříme v mluvené n. psané č.

Fonocentrickou tradici, která zdůrazňuje primárnost m. řeči proti sekundárnímu psaní, v lingvistice výrazně prosadil F. de Saussure; moderní fonocentrismus může připomínat Platonův dialog Faidros, kde autor vyjadřuje obdiv k živé m. řeči a obavy z písma (jež od člověka odděluje paměť a znalosti). Přesvědčení o tom, že psaní je odvozený způsob reprezentace m. jazyka, bylo v návaznosti na de Saussura dále rozvíjeno; proti fonocentrickému přístupu a proti tomu, že by mluvení mělo být jakkoli nadřazováno psaní, se postavil až ✍Derrida (1967) se svým požadavkem založit novou sémiotiku na studiu písma, psanosti a psaní. ✍Lakoff(ová) (1982) postihla dobové proměny v chápání komunikace jako ústup „chladné“ knižní vzdělanosti a gramotnosti (přechodného kulturně-sociálního ideálu) na jedné straně a na druhé straně stoupající prestiž m. slova s jeho spontánností, bezprostředností a kontaktovostí, podporovanou audiovizuálními médii. Její závěr, že šance psanosti pro 3. tisíciletí spočívají v napájení se z principů m. a ústnosti, vlastně anticipoval rozvoj elektronické komunikace; to potvrzuje také U. Eco, nadšený tím, že nové technologie rozvíjejí psaní tak, že umožňují psát needitovanou řeč, a obohacují tak psaní o rys spontánnosti a bezprostřednosti (podle shrnutí v ✍Čmejrkové, 1993).

Jak píše ✍Čmejrková (2011), je paradoxní, že moderní lingvistika počínajíc de Saussurem se hlásila k primátu m., ale donedávna ji nedokázala adekvátně reflektovat v její spontánní podobě, ve vazbě k aktuální situaci, v přirozené komplementárnosti vyjadřovacích prostředků verbálních a neverbálních (zvl. ↗gestiky včetně mimiky aj.). Např. jeden ze zastánců fonocentrismu ✍Hockett (1958) doporučoval tyto jevy ignorovat a při studiu jazyka se zaměřovat pouze na editovanou řeč. Ačkoliv se psaný projev pokládal za odvozený a sekundární, lingvisté většinou poměřovali svébytnou strukturu mluvené řeči strukturními parametry řeči psané, zejména parametry gramatickými. Důsledkem je konceptualizace mluvené řeči v kategoriích odchylky, anomálie a defektu, resp. je důsledkem negativní hodnocení neúplnosti, neurčitosti, vágnosti, fragmentárnosti, gramatické nesprávnosti mluvené řeči. Sémiotik ✍Gasparov (1978) připomíná, že kultura gramatik je příznačná až pro kulturu p., a že je tudíž neadekvátní poměřovat mluvenou řeč gramatickými parametry. I mnozí lingvisté (např. ✍Halliday, 1990) dokazují, že spontánní mluvená řeč není amorfní nestrukturovaná masa; její specifická strukturovanost je založena na situačnosti, interakčnosti a dialogičnosti, porozumění je podmíněno společnými znalostmi mluvčího a posluchače.

Mluvení či řeč a psaní je tedy vhodné považovat za dvě rovnocenné manifestace společného jazykového kódu. Toto chápání v klasické č. strukturalistické jazykovědě podrobně propracoval ✍Vachek (1942) aj.; oběma existenčním modům připsal dvě komplementární normy, které se funkčně navzájem doplňují: „Úkolem normy mluvní je poskytnout prostředky k jazykové reakci co nejbezprostřednější, kdežto norma psaná slouží reakci co nejuchovatelnější.“ Vachek ovšem bezprostředností nemínil každodenní spontánní projevy, zajímal se především o připravené mluvené projevy řečnické, o kázání, rozhlasové pořady apod.; navíc je třeba jeho teorie korigovat ve světle současné elektronické komunikace umožňující spontánní needitované psaní. Na jeho pojetí reagovali ✍Adam (2009) a ✍Chromý (2006), který Vachkovu teorii kriticky vyhrocuje, aby poukázal na potřebu jejího dopracování: (a) psaná norma je podle Vachka vyvozována ze standardních psaných textů – nyní však přibývá psaných textů „sekundárních“, „periferních“, které tuto normu porušují (e-maily, SMS zprávy, chaty, internetové diskuse), tedy psaných projevů „nenoremních“, z hlediska psané normy jazykově defektních; (b) symetricky lze předpokládat, že mluvní norma je vyvozována z mluvených projevů prototypických, tedy běžných, neformálních, nepřipravených; to ovšem vede k absurdnímu závěru, že takto vyvozenou mluvní normu napořád porušují „dokonalé“, připravené mluvené projevy odpovídající normě psané, a že právě ty jsou „defektní“ a nenoremní. Někdy se uvažuje i o uznání dvou norem: přísnější pro psanou a oficiální mluvní formu jazyka, tolerantnější pro jazyk běžně mluvený.

V návaznosti na Vachka je možno mluveným a psaným projevům připsat soubory rozlišujících charakteristik, které z valné části zasahují výběr výrazových prostředků; tyto distinktivní charakteristiky se ovšem pojí jen s prototypy psanosti a mluvenosti, s jejich idealizovanými podobami. S psaným textem je obvykle spojována připravenost, větší formálnost, složitější tematika, dekontextualizovanost, vyvázanost ze situace, statičnost, spíše abstraktní, racionální povaha, objektivnost, analytický, logický přístup, vysoká organizovanost, uspořádanost, integrovanost, kontinuálnost, explicitnost a určitost. Pro psaný text jsou příznačné komplexní syntaktické struktury, složitá souvětí s vícestupňovou hypotaktickou hierarchií, kondenzace, nominalizace. Při členění psaného textu se využívá hlavně interpunkce. Psaný projev má většinou charakter monologický a je realizován standardní varietou jazyka. Naproti tomu pro mluvené projevy je příznačná nepřipravenost, spontánnost, neformálnost; jednodušší tematika, silná vazba na situaci, dynamičnost, subjektivnost, emocionální zaujetí, značná konkrétnost, nízký stupeň organizovanosti a uspořádanosti, fragmentárnost, implicitnost, neurčitost. Syntax mluvených projevů (srov. ✍Müllerová, 1994) je založena hlavně na aditivnosti, ↗parataxi, ↗koordinaci, ↗juxtapozici, na neúplné realizaci syntaktických konstrukcí (↗elipsa, ↗anakolut, ↗apoziopeze). Časté je opakování výrazů, korektury a rektifikace, tzv. „špatné starty“. Vysokou frekvenci mají deiktika, především osobní a ukazovací zájmena poukazující k situaci. Text je plný kontaktových prostředků, přídatných výrazů, „vycpávek“. Bezpříznakovou formou realizace mluvených projevů je ↗dialog, využívající hlavně nestandardních variet jazyka a kolokviálních výrazů. Velkou roli tu hrají prostředky mimojazykové (ačkoli ani u psaných a zejména u tištěných textů nemůžeme opomíjet typ písma a grafickou úpravu).

S psanými a mluvenými texty se v „čisté“ podobě, se všemi uvedenými vlastnostmi setkáváme jen zcela výjimečně; většina textů se pohybuje mezi oběma póly a různě kombinuje jejich charakteristiky. Proto někteří autoři (✍Tannen(ová), 1982) mluví o kontinuu, kde se obě polarity kříží, o „psané mluvenosti“ a „mluvené psanosti“, také o „psané konverzaci“. Do sféry „mluvené psanosti“ patří osobní dopisy a psané vzkazy, dnes především SMS zprávy, e-maily, chatové konverzace, internetové diskuse i některé blogy; do sféry „psané mluvenosti“ např. připravené přednášky a řečnické projevy. Některé uvedené protikladné charakteristiky mluvených a psaných projevů lze zrelativizovat. Např. dekontextualizovanost psaných textu je zpochybněna jeho intertextovým zapojením, tím, jak se vztahuje k jiným textům prostřednictvím ↗citátů, ↗aluzí, parafrází, komentářů apod. Mezi využitím interpunkce v psaném textu a zvukových prostředků v projevu mluveném nelze spatřovat korespondenci, často se však prosazuje názor, že se při recepci psaného textu uplatňují jeho (potenciální) zvukové vlastnosti; tak např. formulace, že „čtenář ve své prozodické fantazii zavádí na základě interpunkce intonační předěly“ (✍Chafe, 1982), opět značně sbližuje psané texty s projevy mluvenými.

Zejména aktuální manifestace mluvenosti a psanosti, které se objevily s novými technickými možnostmi přenosu slova, podporují relativizaci této dichotomní distinkce a Vachkova vyváženého, symetrického rozlišení obou modů. Určité východisko tu nabízí ✍Raible (1994) a jeho diferenciace mluvenosti a psanosti mediální (substanciální) a konceptuální, opřené o teorii ✍Kocha & Oesterreichera (1985) rozlišující „řeč na blízko“ a „řeč na dálku“ (Sprache der Nähe – Sprache der Distanz). V případě připraveného a čteného mluveného projevu se pak substanciální mluvenost pojí s konceptuální psaností, zatímco u spontánně načrtnutého osobního vzkazu se pojí substanciální psanost s konceptuální mluveností.

Přesto si uživatelé ve své komunikační praxi zřejmě osvojují určité povědomí o protikladných charakteristikách spojených s mluvenými a psanými projevy; toto povědomí je využíváno ve vzájemných ↗aluzích, „citacích“ (srov. ✍Hoffmannová, 1992), při přenosu některých charakteristik mluveného projevu do projevu psaného, resp. psaného textu do textu mluveného (obvykle s určitým záměrem, jako je např. ironizace, zesměšnění strojenosti psaného vyjádření v mluveném projevu). Tyto strategie se uplatňují mj. při úpravě interview pro otištění v novinách, n. při snaze zvýšit účinnost reklamního textu nápodobou vyjadřování cílové skupiny (např. teenagerů).

Také ✍du Bartell(ová) (1994) odmítá stavění mluvenosti a psanosti proti sobě a kritizuje přístupy hierarchizující a redukcionistické, zdůrazňující nadřazenost, resp. odvozenost jedné formy vůči druhé. Její kritéria pro rozlišení mluvenosti a psanosti rovněž respektují rozdíl mezi chápáním substanciálním a konceptuálním, a výrazně mezi nimi vystupuje kritérium ↗variety (standardní proti nestandardní). Polaritní charakteristiky obou forem se také zde kříží a prostupují: i mluvený text může být připravený a spisovný, i psaný text může být nepřipravený a nespisovný. Z hlediska rozvrstvení č. jako národního jazyka, české „↗diglosie“, se křížení projevuje pronikáním nespisovných prostředků (především hláskosloví a tvarosloví ↗obecné češtiny, ale také slangového lexika, prvků nářečních) do psaného textu a naopak nečekaným, příznakovým výskytem výrazů spisovných (případně knižních, archaických) v neformálním kontextu spontánního mluveného projevu.

Kreativním využíváním různých variet se vyznačují umělecké texty (hlavně epická próza n. dramata), kde autoři v psaném textu stylizují ↗dialogy (mluvené projevy) svých postav. Mohou si počínat jako V. Vančura v Rozmarném létě, kde extrémně stylizované („vysoký styl“), patetické, spisovné, knižní dialogy postav kontrastují s nicotností tématu hovoru a s banálností situace. Častěji se však beletristé snaží napsat živé, „mluvné“, přirozeně působící dialogy; při tom se pohybují mezi imitativním realismem (nápodobou autentické podoby mluvené č.) a přizpůsobováním autentického dialogu konvencím psaného textu. O nápodobu mluveného projevu se mohou pokoušet jen výběrově; výběr se může týkat pouze některé jaz. roviny, autor použije např. hláskoslovné rysy ↗obecné češtiny (změny kvantity samohlásek, protetické v‑, zjednodušená výslovnost souhláskových skupin), n. obecně č. tvarosloví, nářeční slovní zásobu apod. Literáti se většinou nesnaží využít všech příznačných rysů mluveného projevu a navíc s takovou frekvencí, jakou tyto jevy mají v běžné komunikaci; nepoužívají např. neustálé opravy a opakování, hezitační zvuky ani přesahy vznikající skákáním do řeči. Dialog, který je výsledkem naturalistické imitace, působí na čtenáře spíše nepřirozeně a rušivě; proto někteří autoři přenášejí kolokviální výrazy z mluvených projevů do psaného dialogu svých postav jen v omezené míře, např. v souvislosti s pointováním textu, s vrcholem dějového napětí, rozuzlením zápletky apod. Ostatně informaci o některých charakteristikách dialogu (mj. i o jeho zvukovém průběhu, o doprovodných gestech a pohybech postav apod.) je možno přenést v próze do uvozovacích vět, v dramatickém textu do scénických poznámek. Tato výběrová stylizační strategie se týká i publicistických interview (psaných, resp. tištěných textů), při jejichž úpravě pro tisk se musí novinář rozhodnout o míře zachování některých substandardních prvků, o případném posunu odpovědí zpovídané osobnosti směrem ke spisovnosti, o rozčlenění splývavé syntaxe autentického m. projevu aj.

O mluveném stylu a o psaném stylu se dřív příliš nemluvilo; tento protiklad bývá vyčleňován mimo stylové rozrůznění jazyka s odůvodněním, že by se tak obsah pojmu styl nadměrně rozšiřoval. Podle Chloupka v ✍StSČ (1997) protiklad mluvenosti a psanosti ční nad ostatními stylovými protiklady, stojí na jiném stupni abstrakce, neboť např. mluvenost je stylový kadlub, který může mít různou náplň. Ovšem např. ✍Enkvist (1994) považuje distinkci mluvenosti a psanosti za věc stylistického výběru: mluvený projev můžeme realizovat „psaným stylem“ a styl charakteristický pro mluvení může být uplatněn při psaní (viz např. narativy dětí a nezkušených pisatelů). Výběr stylu (v tomto případě mluveného) probíhá vždy na pozadí jiných možností, které nebyly zvoleny pro realizaci textu, ale jsou latentně přítomny (v tomto případě styl psaný); harmonie n. naopak napětí, tenze mezi médiem a konceptem (tj. stylem) vytváří v komunikaci přídatnou, nadstavbovou vrstvu významů. O stylu mluveném a psaném uvažuje i polský autor ✍Bakula (2008), který zároveň odmítá dualismus mluvenosti a psanosti, tedy stavění obou forem do opozice; jeho vidění tíhne spíše ke škále, kontinuu, stupňovitým rozdílům, nepočítá ale s míšením obou forem. Se škálou, kontinuem, pracovala i ✍Tannen(ová) (1982), ta však naopak uznávala křížení a míšení. Pokud ho Bakula vylučuje, vychází z rozdílu substance (média): přenos znaků se může dít buď prostřednictvím kanálu vokálně-akustického, n. graficko-optického (vizuálního). Při představě konceptuální psanosti a mluvenosti je ale míšení možné; a tato představa zřejmě souzní s úvahami o psaném a mluveném stylu. V jiné podobě se tu uplatňuje Raibleho rozlišení mluvenosti a psanosti mediální (substanciální) a konceptuální, o němž byla řeč výše.

✍Bartmiński (1991) napsal, že rozdíl mezi ↗stylem a ↗varietou je v tom, že styly nelze vzájemně překládat, kdežto variety ano. Je otázka, jak z tohoto úhlu pohledu chápat vztah mluvenost – psanost (a hodně tu záleží i na pojetí variety). Mezi mluvenými a psanými texty probíhá běžně řada transformací: pořizujeme transkripty mluvených projevů, čteme nahlas psané texty, píšeme podle diktátu, pořizujeme zápisy diskusí, inscenujeme dramata. ✍Müllerová (1989) porovnávala psané a mluvené vyprávění stejného subjektu na stejné téma; zde však zřejmě nejde o „překlad“ vlastního mluveného projevu do psané podoby. Lze překládat z jazyka do jazyka, snad i z jedné variety do druhé, ale z jednoho stylu do jiného nikoli (pokud nechápeme „překlad“ vyloženě metaforicky); to rovněž podporuje možnost chápat mluvenost a psanost jako styly. V takovém případě je otázka, kam umístit styl mluvený a styl psaný v rámci typologie stylů, zda by patřila zhruba na úroveň ↗funkčních stylů. ✍Hausenblas (1973) rozlišoval styly simplexní a komplexní. Styly simplexní odpovídají jedinému stylovému faktoru, a jako příklad autor vždy uváděl styl mluvených projevů (u nichž zdůrazňujeme společné rysy dané faktorem mluvenosti, zvukové manifestace), stojící proti stylu projevů písemných. Je ale dost obtížné představit si styl mluvených projevů jako něco jednoduchého (simplexního) a relativně jednotného. Styly komplexní jsou určeny větším počtem faktorů, k nim zřejmě patří i ↗funkční styly; je tedy rozdíl mezi nimi a stylem mluveným či stylem psaným. Možná by se pro styl mluvený a styl psaný hodil termín makrostyl; ten je ale např. ve stylistickém slovníku (✍Kožina (ed.), 2003) přiřazen právě stylům funkčním.